You promised it

11. května 2013 v 23:17 | kate

TITLE: You promised it
ABOUT: Louis Tomlinson
BY: kate
JEDNODÍLNÁ


Ráno vstávám strašně brzy. Louis má dneska casting do X-Factoru, takže tam rozhodně nesmím chybět. Vyzvedne si mě doma ve čtyři ráno, abychom se tam dostali dřív, než se vytvoří nekonečné fronty. Strašně to Louimu přeju, chci, aby si splnil svůj sen. Je mi zároveň jasné, že pokud se z něho stane popová star, tak na mě nebude mít moc času, ale to by mi nevadilo. Pokud bude on šťastný, tak já taky. Nikdy se nezmění to, co k němu cítím, protože je to opravdové a takové city neumírají. Pro mě to vždycky bude ten stejný Louis Tomlinson, kterého jsem poznala.
Rychle se nasnídám a převléknu se. Popadnu ještě svojí tašku, ve které mám pár věcí. Obuju si boty a za pět minut čtyři už stojím před domem. Po ránu je docela zima, ale jelikož budu celou cestu sedět v autě, tak mi to teď nevadí. Rozhlížím se po ulici, jestli Louiho někde neuvidím, ale žádné auto nepřijíždí. Všude je tma a ani v jednom okně není rozsvíceno. Vezmu si z kabelky mobil a podívám se kolik je hodin. Je deset minut po čtvrté, což znamená, že by tady už měl dávno být. Vytočím jeho číslo a mobil si přitisknu k uchu. Po dlouhém čekání se konečně ozve.
"Louisi! Kde jsi?"
"Mary, proč mi takhle ráno voláš?" zeptá se ospale.
"Dneska máš casting a měl jsi pro mě už před deseti minutami přijet, vzpomínáš?"
"Proboha!" zakřičí, až z toho skoro ohluchnu, "já jsem zaspal! Moc se ti omlouvám! Rychle se převleču a za čtvrt hodiny jsem u tebe. Snad tam ještě takové fronty nebudou."
"Dobře, takže potom zazvoň, protože mi začíná být hrozná zima," rozloučím se s ním a zandám si mobil do kabelky.
Louis pro mě přijede opravdu za čtvrt hodiny, což bych nečekala. Nasednu do auta, kde je příjemně teplo a usměju se na Louiho. Ten nastartuje auto a oba vyrážíme vstříc jeho snu.
Když dorazíme na místo, tak tam samozřejmě stojí tisíce lidí. Je sice pět hodin ráno, ale lidí je tady hrozně moc. Stoupneme si s Louim vedle nich a čekáme, protože nic jiného nám nezbývá. Všichni kolem nás zpívají, hrají na kytary a povídají si. Je tu docela příjemná atmosféra. Já s Louim si taky povídáme a dokonce se seznámíme s pár dalšími lidmi. Když si vzpomenu, že tady budeme muset čekat ještě pár hodin, tak je alespoň tohle trochu povzbudivé.
Zatímco stojíme a čekáme, tak já přemýšlím o tom, jaké to asi bez Louiho bude. Pro mě neexistuje možnost, že by nepostoupil, takže si představuju život bez něj. Nebude to sice navěky, ale bude to pro mě dlouhá doba. Věřím v náš vztah, takže to vydržím do té doby, než budeme moct být znovu spolu. Potom to bude napořád. Pohádková budoucnost, o které jsem vždycky snila. S mužem, kterého miluji nadevšechno na světě. Dala bych za něj všechno, co mám. Nikdy bych ho svévolně neopustila, nikdy. Nikdo není jako on, žádný muž se ke mně tak nehodí. Jedině s ním jsem šťastná a můžu žít, ne pouze existovat, ale žít.
Podívám se na něj, jak se baví s nějakým dalším klukem, který sem přišel podpořit svou kamarádku. Jen pohled na něj mi vykouzlí úsměv na tváři. Jen při pomyšlení na něj jsem šťastná. Žádné vztahy nejsou lehké. Ale za ty, které jsou opravdové, se vyplatí bojovat. Musíme se vynasnažit a dát do toho všechny své síly. Pokud na to nemáte sílu, tak to nejspíš není váš smysl života. Není to to, co trvá napořád. A já se nikdy nevzdám, ani kdyby mě to stálo všechny moje síly. Vím to jistě, cítím to tak. Nikdy nepadnu, a pokud jo, tak se zvednu a budu pokračovat. Nikdo tohle nemůže změnit.
Konečně na Louiho přijde řada. Vyjde na podium před porotu a stovky lidí. Dívám se na obrazovku naproti sobě a ani nedýchám. Sleduju každý jeho pohyb, každý jeho pohled. Je nervózní, ale to k tomuhle ze začátku prostě patří. Navíc, kdo by chtěl stát před Simonem Cowellem? Od něj se buď dočkáte jednoznačného ne, nebo naopak chvály, která musí každého potěšit.
Louis odzpívá a zadívá se na porotu. Zatajím dech. Teď je tady ta chvíle, kdy se mu buď splní sen anebo se ho vzdá. Vlastně ne, Louis by za svým snem šel dál, i přes neúspěchy. Nevzdal by se ani, kdyby mu řekli čtyřikrát ne. Naštěstí pro něj mu řeknou ano, což znamená, že postupuje. Přiběhne ke mně a já mu skočím kolem krku. Z očí mi stékají slzy štěstí. Tak dlouho na tuhle chvíli čekal a teď je tady.
"Dokázal si to!"
"Já vím! Je to neuvěřitelné, ale hlavně díky tobě," usměje se.
"Miluju tě Loui," vypadne ze mě najednou. Ještě nikdy jsem mu to neřekla, on mě taky ne.
"Mary… Taky tě miluju," řekne a obejme mě ještě pevněji.
"Budu na tebe čekat."
"Já na tebe taky," odpoví mi.
Jdeme spolu k autu a jedeme domů. Louis si musí sbalit a jet zpět. Já zůstanu doma, sama. Neuvidím se s Louim dlouho. Pokud postoupí z Bootcampu, tak to bude ještě delší doba. Je to ale to, co chce, takže jsem ráda i za něj. Rozloučím se s ním, naposledy se na něj podívám, políbím ho a potom zavřu dveře.

×××

O TŘI MĚSÍCE POZDĚJI:
S Louim jsem se už dlouho neviděla. Ze začátku soutěže, když postoupil ještě dál, jsme si často volali a skypovali, ale potom se náš kontakt nějak přerušil. Dali ho dohromady se Zaynem Malikem, Liamem Paynem, Niallem Horanem a Harrym Stylesem. Vytvořili skupinu One Direction a v X-Factoru skončili na třetím místě. Teď jim bude pomalu začínat kariéra. Snad se s Louim uvidím, doufám v to. Řekl, že na mě bude čekat, já na něj také, takže k sobě cestu najdeme. Pravá láska se nevzdává.
I když zatím nemají žádný singl, tak se do nich zamilovaly už stovky holek. Já jsem jedna z nich, ale byla jsem ještě dávno předtím.
Jednou se takhle po ránu rozhodnu, že Louimu zavolám. Zvednu mobil a vytočím jeho číslo, doufajíc, že je to pořád jeho číslo. Po chvíli se ozve známý a přitom tak cizí hlas.
"Mary? Jsi to ty?"
"Ano, Loui, jsem to já," odpovím.
"To, to je neuvěřitelný! Po takové době!"
"Řekla jsem, že na tebe budu čekat, takže, co kdybychom se někde sešli?"
"Jo, myslím, že to by šlo, ale musím se dohodnout. Ještě se ti ozvu." řekne mi a zavěsí.
Chvíli mi připadá, jako někdo úplně jiný, ale potom ze sebe tyhle myšlenky setřesu a zase myslím pozitivně. Konečně po tolika měsících uvidím Louiho naživo.
Za pár hodin se mi rozezvoní mobil. Je to Louis a oznámí mi, že se sejdeme zítra v jedenáct dopoledne před budovou Syco Music. Souhlasím a už se nemůžu dočkat. Okamžitě si začnu vybírat šaty. Žádné se mi nezdají moc vhodné, ale nakonec si přece jenom vyberu. Na zítřek jsem tedy připravená. Teď už stačí jenom čekat na to, až uvidím znovu svou životní lásku.

Hned po ránu se probudím. No, ráno to už není, jelikož je deset hodin. Rychle se převleču, nasnídám a vezmu si kabelku. Nasednu do svého auta a už vyrážím za ním, za Louim. Před Syco Music dorazím akorát ve chvíli, když Louis vystupuje z nějaké dodávky. Usměju se na něj a jdu mu vstříc.
"Půjdeme dovnitř, jo?"
"Jasně," řeknu.
"Tak, no, pojď za mnou."
Vevnitř se posadíme proti sobě. Podívá se na mě a já na něj.
"Jak se vlastně máš?" zeptám se ho.
"Dobře, teď konečně žiju svůj sen!" usměje se, "a co ty?"
"No, teď, když jsem konečně zase s tebou, se mám krásně."
"Mary…?"
"Co?"
"Víš, no, my nemůžeme být spolu," řekne.
"Ale… Loui ty jsi mi slíbil, že budeme navždy spolu! Řekl jsi, že nás tahle soutěž nerozdělí!" odpovím se slzami v očích,
"Já vím, že jsem tohle říkal, ale nevěděl jsem, že to nebude pravda, že to nebude možné. Máme docela dost práce, singl a tak no. Mám tě rád Mary, ale radši si najdi někoho, kdo se o tebe bude starat a bude na tebe mít čas."
"Chci jenom tebe," zašeptám.
"Omlouvám se."
"Loui, prosím, nedělej to!"
"Mary, je, je konec," řekne a zvedne se ze židle. Vyjde z budovy a mě tam nechá samotnou.
Nikdy jsem se takhle necítila. Tak zrazená, osamělá, ztracená sama v sobě. Nechápu, nechápu jeho chování. Dřív by tohle neřekl, ale teď. Je to někdo a podle toho se taky musí chovat. Já ho ale na druhou stranu chápu. Nemá na mě čas a blá blá. Nezajímají mě ty jeho kecy, miluju ho, pořád i přes tohle. Možná bych neměla, ale miluju. Bohužel pro mě, protože mě to časem zničí.

×××

O ŠEST LET POZDĚJI:
Obleču si hezké šaty, nasadím si bílé lodičky a vyjdu z domu. Je krásný den, jako dělaný na svatbu. Hezky jim vyšlo počasí, to se musí nechat. Nasednu do auta a jedu ke kostelu. Dneska se Louis žení. Je hrozný vědět, že to není se mnou. Že někoho miluje víc než mě. Sliboval mi toho tolik. "Nikdy tě neopustím." to vždycky říkával. Teď už je s tím ale konec. Nikdy mi neřekne, že mě miluje, ani já jemu. Nepodívám se do jeho očí a neusměju se. Nebudu ho moc políbit a cítit se šťastná. To on je můj smysl života, ale on to tak necítí. Myslela jsem si, že zvládnu bojovat, ale nezvládla. Zhroutila jsem se, když jsem zjistila, že má jinou. Teď jsem sice opět nohama pevně na zemi, ale uvnitř to stále trochu bolí.
Vystoupím u bílého kostela. Vejdu dovnitř a tam už uvidím spoustu lidí, které pozvali. Jsou tam i ostatní kluci ze skupiny, které jsem neměla možnost poznat. Vím jenom, jak se jmenují a nic víc. Nikoho tady neznám, samozřejmě kromě ženicha. Po chvíli si všichni začnou sedat do hlavního sálu na svá místa. Sednu si taky a po vzoru ostatních se zahledím ke dveřím. Vejde on. V obleku vypadá ještě líp, než si ho pamatuju. Je starší, ale pořád je to on. Dívá se přímo před sebe. Vypadá šťastně. Asi je. Postaví se před oltář vedle kněze.
Chvíli po něm vejde i Eleanor, jeho budoucí žena. Je to nějaká modelka, ale taky jí moc neznám. Má nádherné bílé šaty, které jí sahají až na zem. Za ní se táhne vlečka. Prostě celkově vypadá jako princezna. Stoupne si vedle Louiho a obřad začne. Řeknou si svá ano a stanou se manželi. Po celou dobu neuhnu pohledem. Necítím nic, jen prázdnotu uvnitř sebe.

Po obřadu jedeme na svatební hostinu. Posadíme se na židle a začneme jíst. Ještě před tím ale Loui vstane a řekne, jestli by někdo nemohl mít přípitek. Nikdo se nehlásí, a proto si před mikrofon stoupnu já. Podívám se přímo na novomanžele. Eleanor neví, kdo jsem, nikdo to tady neví, pouze Louis. Zahledím se mu do očí a začnu: "Vždycky jsem chtěla zažít pravou lásku. Mít vedle sebe někoho, kdo by vás ochránil a byl s vámi vždy, kdy byste ho potřebovala. Potom jsem jí našla. Milovala jsem ho jako nic na světě. Slíbil mi, že mě nikdy neopustí. Tento slib ale porušil. Odešel z mého života skoro bez rozloučení. Já se za ním mohla jenom dívat, nic víc. Od té doby jsem byla sama. Vzpomínala jsem na ty chvíle strávené s ním. Jak jsem byla šťastná. Tyhle chvíle jsou pryč, ale v mé mysli budou navždy. Proto doufám, Eleanor, že Louis všechny svoje sliby dodrží. Že tě neopustí, jako opustil mě ten můj. Slíbil to před všemi těmihle lidmi. Nikdy na ty sliby nezapomeň a připomínej mu je, protože je musí znát. Nesmí se mu dostat z hlavy, za každou cenu. Snad jste si souzeni a budete navždy spolu. Nikdy se vaše cesty nerozdělí. Navždy si budete stát po boku, v dobrém i ve zlém. Ale nic není samozřejmost, takže se o to, co máte, musíte starat. Já jsem to možná dělala špatně, a proto jsem za to zaplatila. Snad to vám vyjde. Hodně štěstí. Na novomanžele!" řeknu a po tváři se mi skutálí slza.
 


Komentáře

1 Katka Katka | 13. května 2013 v 0:17 | Reagovat

Tak tohle mě snad dojalo nejvíc...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama